Každý účastník expedice dostal před velkolepou výpravou cestovní pas, který si musel nadepsat. Překročení každé hranice (rozuměj splnění každé hry) znamenalo získání razítka. A tak jsme se vydali do Německa, kde jsme prokazovali svou identitu, do Finska, kde jsme zažili polární noc a testovali jsme, jak si vzájemně důvěřujeme v úplné tmě, či do Belgie, kde jsme v Bruselu museli vytvořit týmy prosazující v Evropském parlamentu svá "pravidla soužití" (rozuměj pravidla naší třídy). V noční Transylvánii jsme potkali upíra (rozuměj plyšového netopýra), který nás honil a my vzápětí honili jeho v honičce "Upíři". Bohužel jsme na cestě kolem světa také ztroskotali. Konkrétně jsme ztroskotali na pustém ostrově v Indonésii. Museli jsme prokázat, že jsme dobrý tým, který se domluví a dokáže se na lodi dostat zpět do civilizace. V Kanadě jsme zase bojovali o vlajku. V Amazonii jsme museli místní kmeny přesvědčit, že se dokážeme shodnout a spolupracovat, abychom se vymanili z jejich nadvlády - hlasovali jsme o složení třídní samosprávy. Nakonec jsme doputovali i do Afriky, kde jsme adoptovali šimpanze (rozuměj třídního maskota - cestovatele). Shodli jsme se, že se bude jmenovat Adolfek. V závěru expedice jsme překračovali hranici zpět domů a prokazovali jsme, jak dobře se po společně stráveném čase známe, konkrétně seřazením podle křestního jména bez mluvení. V závěru nás pochopitelně čekala odměna v podobě diplomů o úspěšném absolvování expedice a nechyběla ani sladká tečka v podobě bonbonů.
 |
| Adolfek, nevyplněný cestovní pas a mapy pro záznam naší trasy |
